Založit webové stránky nebo eShop

Šamanismus

 

Šamanismus není jako náboženství, filozofie nebo duchovní nauka...

Nepředkládá vám v co máte věřit ale spíše praktický způsob života..

Nepotřebujete prostředníka aby jste se spojili s Duchem/Bohem ale můžete se s ním spojit přímo, pomocí vlastní bezprostřední zkušenosti.

Jediné co je opravdu rozhodující je množství energie. Vaší osobní síly.

Jejím záměrné využití vám umožní vstoupit do tajemství života.

Tak jdete cestou bojovníka za Poznáním a Svobodou.

 


 

 

 

 

Úvod k magickým pohybům

Don Juan Matus, mistr čaroděj a nagual, jak jsou mistři čarodějové nazýváni, když vedou skupinu jiných čarodějů, mne uvedl do poznávacího systému světa šamanů, kteří žili v Mexiku v dobách starověku. Don Juan byl indián narozený v městečku Yuma v Arizoně. Jeho otec byl indián z kmene Jaki [španělsky a anglicky Yaqui, pozn. překl.] z Mexické Sonory a jeho matka byla podle všeho jumská indiánka z Arizony. Don Juan žil v Arizoně až do svých deseti let. Poté ho otec vzal s sebou do Sonory v Mexiku, kde byli chyceni do místních jakijských válek proti Mexičanům. Jeho otec byl zabit a jako desetiletý chlapec don Juan skončil v jižním Mexiku, kde vyrostl u svých příbuzných.

Ve věku dvaceti let přišel do kontaktu s mistrem čarodějem. Jmenoval se Julian Osorio. Uvedl dona Juana do posloupnosti předání čarodějů, která byla údajně pětadvacet generací dlouhá. Nebyl to vůbec indián, ale syn evropských imigrantů v Mexiku. Don Juan mi vyprávěl, že nagual Julian byl herec a že to byla velmi energická osoba – dobrý vypravěč, mim, zbožňovaný všemi, vlivný a dominantní. Při jednom ze svých divadelních turné na venkov se herec Julian Osorio dostal do vlivu jiného naguala, Elliase Ulloy [v orig. Elias Ulloa, pozn. překl.], který mu předal vědění své čarodějské linie předání.

Don Juan Matus, věrný tradici své šamanské linie předání, naučil některé tělesné pohyby, které nazýval magickými gesty, své čtyři učedníky: Taishu Abelar, Florindu Donner-Grau, Carol Tiggs a mne. Učil nás jim ve stejném duchu, v jakém byly vyučovány po generace, s jednou důležitou odchylkou: odstranil nadbytečný rituál, který obklopoval vyučování a provádění oněch magických gest po generace. Don Juanův komentář v tomto ohledu byl ten, že rituál ztratil svou hnací sílu, když se nové generace praktikujících stávaly více zaměřené na výkonnost a účelnost. Doporučil mi nicméně, abych za žádných okolností o magických gestech nemluvil se žádným z jeho učedníků, nebo s lidmi všeobecně. Jeho důvody byly ty, že magická gesta náležela výlučně každé osobě zvlášť a že jejich účinek je tak zdrcující, že je lepší je prostě pouze bez nějakých diskuzí provádět.

Don Juan Matus mne učil všemu, co věděl o čarodějích své linie předání. Uvedl, zdůraznil, obhájil a vysvětlil mi každý detail svého vědění. Proto je vše, co říkám o magických gestech, přímým důsledkem jeho výuky. Magická gesta nebyla vynalezena. Byla objevena šamany don Juanovy linie předání, kteří žili v Mexiku v dobách starověku, když se nacházeli v šamanských stavech zvýšeného vědomí. Objev magických gest byl docela náhodný. Vše začalo jako velmi prosté zkoumání povahy úžasného pocitu tělesné i duševní pohody, který oni šamani zakoušeli v oněch stavech zvýšeného vědomí, když zaujímali určité tělesné polohy, nebo když pohybovali svými končetinami nějakým určitým způsobem. Jejich pocit duševní i tělesné pohody byl tak silný, že jejich touha opakovat ony pohyby ve svém běžném vědomí se stala ohniskem všech jejich snah.

Ve své úloze, jak se zdá, obstáli a stali se tak držiteli velmi propracovaných řad pohybů, které když byly praktikovány, zanechávaly na nich ohromující účinky ve smyslu mentální i tělesné zdatnosti. Výsledky vykonávání těchto pohybů byly ve skutečnosti tak dramatické, že je nazvali magickými gesty. Učili jim po staletí pouze šamanské novice, na osobní bázi a v duchu složitých rituálů a tajných obřadů.

Don Juan Matus se při výuce magických gest od tradice radikálně odchýlil. Toto vychýlení dona Juana přimělo znovu ustanovit praktický cíl magických gest. Tento cíl mi představil ani ne tak jako posílení mentální a tělesné rovnováhy, jak tomu bývalo v minulosti, ale jako praktickou možnost přesunutí energie. Vysvětloval, že takové odchýlení vzniklo díky vlivu dvou jemu předcházejících nagualů.

Čarodějové don Juanovy linie předání se domnívali, že v každém z nás je základní množství energie, množství, které není cílem útoků vnějších sil, které by jej zvětšovaly či zmenšovaly. Domnívali se, že toto množství energie je dostatečné k docílení něčeho, co oni čarodějové považovali za posedlost každého člověka na Zemi: prolomení parametrů běžného vnímání. Don Juan Matus byl přesvědčen, že naše neschopnost prolomit ony parametry je způsobena naší kulturou a společenským životním prostředím. Trval na tom, že naše kultura a společenské prostředí rozmístily každičký kousek naší základní energie plněním zažitých vzorců chování, které nám nedovolují prolomit ony parametry běžného vnímání.

"Proč sakra bych měl já nebo kdokoliv jiný chtít prolomit ony parametry?" zeptal jsem se dona Juana při jedné příležitosti.

"Prolomení oněch parametrů je nevyhnutelným problémem lidstva," odpověděl. "Jejich prolomení znamená vstoupit do nemyslitelných světů, jejichž pragmatická hodnota není o nic menší než hodnota našeho světa každodenního života. Bez ohledu na to, jestli přijmeme tento předpoklad, jsme prolomením oněch parametrů posedlí a uboze v tom selháváme, odtud ta záplava drog, povzbuzujících prostředků, náboženských rituálů a obřadů u moderního člověka."

"Proč si myslíte, že stále tak uboze selháváme, done Juane?" zeptal jsem se.

"Naše selhání v naplnění této naší nevědomé touhy," řekl, "je způsobeno tím, že se do toho pouštíme hlava nehlava. Naše prostředky jsou příliš hrubé. Je to totéž jako se pokoušet zbořit zeď tím, že ji nabereme hlavou. Člověk nikdy neuvažuje o tomto prolomení z hlediska energie. Pro čaroděje však rozhoduje o úspěchu pouze dostupnost nebo nedostupnost energie."

"Jelikož je nemožné," pokračoval, "navyšovat naši základní energii, bylo pro čaroděje starověkého Mexika jedinou možností tuto energii přesunout. Pro ně začínal tento postup přesunutí magickými gesty a tím, jaký tato gesta měla vliv na fyzické tělo."

V průběhu výuky don Juan všemi možnými způsoby zdůrazňoval skutečnost, že obzvláštní důraz, který šamani jeho linie předání kladli na tělesnou zdatnost a dobrou duševní kondici, přetrval až do našich dní. O pravdivosti jeho výroků jsem se mohl sám přesvědčit pozorováním jeho patnácti čarodějných společníků i jeho samého. Jejich znamenitá tělesná i duševní vyváženost byla jejich nejvýraznějším znakem.

Don Juanova odpověď na otázku, kterou jsem mu jednou přímo položil, proč čarodějové kladou tolik důrazu na tělesnou stránku člověka, byla pro mne naprostým překvapením. Vždycky jsem si totiž myslel, že on sám je duchovně zaměřený člověk.

"Šamani nejsou vůbec duchovně zaměřenými lidmi," řekl. "Jsou to velmi praktické bytosti. Nicméně je dobře známou skutečností, že šamani jsou všeobecně považováni za výstřední lidi nebo dokonce za šílence. Možná to tě vede k tomu, že si myslíš, že jsou duchovně zaměření. Připadají ti šílení, protože se vždy snaží vysvětlit věci, které nemohou být vysvětleny. Během takových marných pokusů podat úplná vysvětlení, která nemohou být úplná za žádných okolností, ztratí veškerou spojitost a říkají šílenosti."

"Potřebuješ pružné tělo, chceš-li mít tělesnou zdatnost a bystrý a vyrovnaný úsudek," pokračoval. "To jsou dvě nejdůležitější věci v životě šamanů, protože přinášejí střízlivost a praktičnost – jediné dvě nepostradatelné nezbytnosti pro vstup do jiných sfér vnímání. Skutečné směřování do neznáma vyžaduje troufalost, ale ne ledabylou. Aby čaroděj ustanovil rovnováhu mezi smělostí a lehkovážností, musí být mimořádně realistický, obezřetný, obratný a v dokonalé tělesné kondici."

"Ale proč v dokonalé tělesné kondici, done Juane?" zeptal jsem se. "Není touha či vůle cestovat do neznáma dost?"

"Ne při tvém zpičeném životě!" odpověděl prudce. "Jenom si představit postavení se neznámu – což není zdaleka to jako se do něj vydat – vyžaduje vnitřnosti ze železa a tělo, které je tyto vnitřnosti schopno udržet. K čemu by ti byla kuráž, kdybys neměl mentální bdělost, tělesnou zdatnost a postačující svaly?"

Znamenitá tělesná kondice, kterou don Juan ustavičně propagoval od prvního dne našeho spolčení, byla jako výsledek pečlivého provádění magických gest podle všeho prvním krokem k přesunutí naší základní energie. Toto přesunutí energie bylo z pohledu dona Juana rozhodující záležitostí v životech šamanů, stejně tak jako v životě jakéhokoliv jednotlivce. Přesunutí energie je postup, který spočívá v přenesení energie, která se už uvnitř nás nachází, z jednoho místa do druhého. Tato energie byla vytlačena z center vitality v těle, které tuto vypuzenou energii potřebuje, aby dalo vzniknout rovnováze mezi duševní bdělostí a tělesnou zdatností.

Šamani don Juanovy linie předání se hluboce zabývali přesunutím své vlastní základní energie. Toto zaujetí nebylo rozumovým úsilím, ani nebylo výsledkem indukce či dedukce, nebo logických závěrů. Bylo plodem jejich schopnosti vnímat energii, jak plyne vesmírem.

"Oni čarodějové nazvali tuto schopnost vnímat energii, jak plyne vesmírem, zřením," vysvětlil mi don Juan. "Popsali zření jako stav zvýšeného vědomí, v němž je lidské tělo schopno vnímat energii jako tok, proud či vzdušnou vibraci. Zření energie, jak plyne vesmírem, je výsledkem krátkodobého zastavení výkladového systému vlastního lidským bytostem."

"Co je to za výkladový systém, done Juane?" zeptal jsem se.

"Šamani starověkého Mexika zjistili," odpověděl, "že každá část lidského těla je tím či oním způsobem zapojena do přeměny tohoto vibrujícího toku či vibračního proudu na nějaký druh smyslových vjemů. Součet tohoto bombardování smyslovými vjemy je poté ustáleným užíváním přeměněn na výkladový systém, který činí lidské bytosti schopnými vnímat svět tím způsobem, jakým to dělají."

"Dovést tento výkladový systém k zastavení," pokračoval, "bylo výsledkem nesmírné disciplíny čarodějů starověkého Mexika. Nazvali toto zastavení zřením a učinili jej základním kamenem svého vědění. Zření energie, jak plyne vesmírem, jim bylo základní pomůckou při utváření jejich klasifikačních schémat. Díky této schopnosti například považovali celý vesmír přístupný vnímání lidských bytostí za záležitost ne nepodobnou cibuli složené z tisíců vrstev. Domnívali se, že každodenní svět lidských bytostí není ničím jiným než jednou z těchto vrstev. Proto se rovněž domnívali, že ostatní vrstvy nejenže jsou přístupné lidskému vnímání, ale že jsou přímo součástí přirozeného odkazu člověka."

Dalším závěrem nesmírné ceny byla v poznání oněch čarodějů záležitost, která byla rovněž důsledkem jejich schopnosti zřít energii, jak plyne vesmírem, a tou byl objev lidského energetického uspořádání. Toto lidské energetické uspořádání pro ně bylo slepencem polí energie stmelených dohromady vibrující silou, která ona pole energie váže do podoby světelné koule energie. Pro čaroděje don Juanovy linie předání má lidská bytost podlouhlý tvar jako vejce nebo kulatý tvar jako koule. Proto je nazvali světelnými vejci či světelnými koulemi. Tato koule světelnosti byla jimi považována za naše pravé já – pravé v tom smyslu, že pokud jde o energii, je dále neredukovatelné. Neredukovatelné proto, že pro úkon jeho přímého vnímání jako energie je zapotřebí zapojit celkovou sumu lidských zdrojů.

Oni šamani zjistili, že na zadní straně této světelné koule se nachází bod s větší zářivostí. Díky postupům přímého pozorování energie pochopili, že tento bod hraje klíčovou úlohu při přeměňování energie na smyslová data a jejich následném výkladu. Z tohoto důvodu jej nazvali bodem spojení a považovali za jisté, že vnímání je sestavováno právě tam. Slučovací bod lokalizovali za lopatkami, asi na délku paže od nich. Rovněž zjistili, že slučovací bod je u celé lidské rasy usazen na stejném místě, čímž dává každé lidské bytosti zcela podobný pohled na svět.

Zjištěním nesmírné hodnoty pro ně a pro šamany následujících generací bylo to, že umístění bodu spojení na onom místě je výsledkem zvykového chování a zespolečenšťování. Z tohoto důvodu považovali toto umístění za čistě náhodné, toliko vzbuzující klamnou představu konečnosti a další neredukovatelnosti. Výsledkem této iluze je zdánlivě neotřesitelné přesvědčení lidských bytostí, že svět, s nímž jsou dnes a denně v kontaktu, je jediným světem, který existuje, a že jeho neměnnost je nepopiratelná.

"Věř mi," řekl mi don Juan jednou, "tento dojem neměnnosti světa je pouhou iluzí. Vzhledem k tomu, že nikdy nebyl zpochybněn, zůstává jediným možným pohledem. Zření energie, jak plyne vesmírem, je ale prostředkem, jak jej zpochybnit. Používáním tohoto prostředku čarodějové mé linie předání dospěli k závěru, že ve skutečnosti existuje ohromující množství světů, které jsou přístupné lidskému vnímání. Popsali ony světy jako kompletní sféry, sféry v nichž je možno jednat a vyvíjet úsilí. Jinými slovy jsou to světy, v nichž je možno žít a umírat zrovna tak, jako ve světě našeho každodenního života."

Během třinácti let mého spojení s ním mne don Juan naučil základním krokům směrem k dosažení onoho činu zření. O oněch krocích jsem pojednával ve všech svých předchozích dílech, ale nikdy jsem se nezmínil o klíčovém bodě tohoto postupu: o magických gestech. Naučil mne jich velké množství, ale zároveň s touto bohatostí vědění mne don Juan opustil v jistotě, že jsem posledním článkem jeho linie předání. Přijetí toho, že jsem posledním článkem jeho posloupnosti předání, přede mne automaticky postavilo úkol hledání nových způsobů, jak vědění jeho linie předání šířit dále, poněvadž návaznost tohoto učení již nebyla na pořadu dne.

V této souvislosti cítím potřebu vyjasnit jeden velmi důležitý bod: don Juan se nikdy nestaral o vyučování svého vědění; zajímal se pouze o pokračování své linie předání. Jeho tři další žačky a já jsme byli prostředkem – vybráni, jak řekl, samotným duchem bez jeho aktivního přičinění – který měl zajistit toto pokračování. Z tohoto důvodu vynaložil titánské úsilí k tomu, aby mne naučil všemu, co věděl o čarodějství či šamanismu a o vývoji své linie předání.

V průběhu mého výcviku si uvědomil, že mé energetické uspořádání je podle něj tak propastně odlišné od jeho vlastního, že to nemůže znamenat nic jiného než konec jeho linie. Řekl jsem mu, jak nesmírně se mi protiví jeho výklad kdovíjakého neviditelného rozdílu mezi námi dvěma. Nebylo mi pochuti ono břemeno být posledním jeho linie a ani jsem nerozuměl jeho závěrům.

"Šamani starověkého Mexika," řekl mi jednou, "se domnívali, že volba jedné z možností, jak ji lidské bytosti chápou, je podmínkou poznávacího světa člověka, ale že je zároveň jen velmi volným výkladem něčeho, co čeká na vědomí, které se odváží za mantinely našeho světa, jinými slovy je to velmi volný výklad podvolení se. Lidské bytosti se nacházejí uprostřed sil, které je tahají všemi možnými směry. Uměním čarodějů není ani tak něco volit, ale být dost lehkými na to se s tím smířit." 

"Čarodějové, ačkoliv vypadají, že nedělají nic jiného než jedno rozhodnutí za druhým, vlastně žádná rozhodnutí nečiní," pokračoval. "Nerozhodl jsem se, že si tě vyberu, a ani jsem nerozhodl, že budeš tím, kým jsi. Jelikož jsem si tedy nemohl vybrat, komu odevzdám své vědění, musel jsem přijmout toho, koho mi duch nabídne, ať už to bude kdokoliv. A tou osobou jsi byl ty a ty jsi energeticky schopen pouze zakončit a nikoliv pokračovat."

Trval na tom, že ukončení jeho linie nemá nic co do činění s ním nebo s jeho úsilím či jeho úspěchem nebo selháním jako čaroděje hledajícího absolutní svobodu. Rozuměl tomu jako něčemu, co má co do činění s volbou učiněnou mimo lidskou úroveň, ne bytostmi či entitami, ale neosobními silami vesmíru.

Nakonec jsem dospěl k přijetí toho, co don Juan nazýval mým osudem. Toto přijetí mne postavilo tváří v tvář dalšímu úkonu, který on nazval zamčením dveří když odcházíš. To znamená, že jsem přijal odpovědnost rozhodnout o tom, jak přesně naložit se vším, čemu mne naučil, a jak uskutečnit toto mé rozhodnutí bezchybně. Nejdříve ze všeho jsem si položil rozhodující otázku, jak mám naložit s magickými gesty – aspektem don Juanova učení nejvíce naplněným účelností a funkčností. Rozhodl jsem se magických gest užít a učit jim kohokoliv, kdo se je bude chtít naučit. Mé rozhodnutí ukončit utajení, které je obklopovalo po neurčitě dlouhou dobu, bylo pochopitelně důsledkem mého naprostého přesvědčení, že jsem skutečně zakončovatelem don Juanovy linie předání. Přišlo mi nemyslitelné, že bych měl držet tajemství, která ani nebyla má. Zahalit magická gesta rouškou tajemství nebylo mé rozhodnutí. Bylo nicméně mým rozhodnutím ukončit tento stav.

Od oné chvíle jsem usiloval o to přijít s obecněji použitelnou formou každého magického gesta, formou vhodnou pro všechny. To vyústilo v uspořádání mírně pozměněných forem každého z magických gest. Nazval jsem toto nové sestavení pohybů Tensegritou, termínem náležejícím do architektury, v níž znamená "vlastnost nosných konstrukcí uplatňujících nepřetržitě tažené a přerušovaně tlačené prvky takovým způsobem, že každý prvek pracuje s maximální účinností a úsporností."

Abych vysvětlil, čím jsou magická gesta čarodějů, kteří žili v Mexiku v dobách starověku, rád bych uvedl následující objasnění: "doby starověku" pro dona Juana znamenaly deset tisíc let zpět a více, což je údaj, který se zdá být dosti rozporuplný, je-li zkoumán z úhlu pohledu klasifikačních schémat moderních učenců. Když jsem dona Juana konfrontoval s nesrovnalostí mezi jeho odhadem a tím, co jsem považoval za realističtější variantu, neústupně trval na svém přesvědčení. Považoval za jisté, že lidé, kteří žili v Novém Světě před deseti tisíci lety, byli hluboce zaujati takovými otázkami vesmíru a vnímání, které ještě ani moderní člověk nezačal být s to pochopit.

Bez ohledu na naše lišící se chronologické výklady je pro mne účinnost magických gest nepopiratelnou skutečností a já se cítím být povinován toto téma podat přísně v souladu se způsobem, jakým byla magická gesta představena mé osobě. Přímočarost jejich působení mne hluboce ovlivnila v tom, jakým způsobem s nimi nakládám. To, co předkládám v této práci, je intimním odrazem tohoto vlivu. 

 

Magická gesta

Poprvé se mi don Juan o magických gestech obsáhleji zmínil, když opovržlivě komentoval mou váhu.

"Jsi moc boubelatý", řekl dívaje se na mne od hlavy k patě a nesouhlasně kroutil hlavou. "Jsi jen krůček od toho, abys byl vážně tlustý. Začíná být na tobě vidět opotřebení. Jako kterýkoliv jiný příslušník tvé rasy si vzadu na krku pěstuješ hroudu sádla, jako býk. Je načase, abys začal brát vážně jeden z největších čarodějských objevů: magická gesta."

"O jakých magických gestech to mluvíte, done Juane?" zeptal jsem se. "Nikdy jste se přede mnou o tomto tématu nezmínil. Nebo jestli ano, bylo to tak zlehka, že si na to nemůžu vzpomenout."

"Nejenže jsem ti už toho o magických gestech řekl spoustu," řekl, "ty už jich dokonce hezkou řádku znáš. Učil jsem tě jim neustále."

Co se mne týkalo, nebylo pravdou, že by mne po celou dobu učil nějakým magickým gestům. Vehementně jsem protestoval.

"Nebuď tak náruživý při obraně svého úžasného já," utahoval si ze mne, přičemž dělal směšně omluvný posunek obočím. "Chtěl jsem tím říct, že napodobuješ vše, co dělám, takže jsem sázel na tvou napodobovací schopnost. Po celý čas jsem ti ukazoval různá magická gesta a tys je vždy pokládal za mou zálibu v praskání klouby. Líbí se mi způsob, jakým si je vykládáš – že praskám svými klouby! Budeme tak o nich mluvit i nadále."

"Ukázal jsem ti deset různých způsobů, jak praskám klouby," pokračoval. "Každý z nich je magickým gestem, které dokonale padne mému i tvému tělu. Můžeš říct, že oněch deset magických gest je ve tvé a mé linii. Patří nám osobně jako jednotlivcům, jako patřila jiným čarodějům, kteří byli zrovna jako my dva, v pětadvaceti generacích, které nás předcházely."

Magická gesta, o nichž se don Juan zmiňoval, byla různými způsoby, jimiž – jak jsem si myslel – praskal svými klouby. Hýbával svými pažemi, nohama, trupem a boky zvláštními způsoby, aby, jak jsem si myslel, dosáhl maximálního protažení svalů, kostí a vazů. Výsledkem těchto protahovacích pohybů byla – z mého pohledu – řada praskavých zvuků, o nichž jsem si vždy myslel, že je dělá pro můj úžas a pobavení. Vlastně mne znovu a znovu žádal, abych jej napodoboval. Dokonce mne vyzýval, abych se pohyby naučil zpaměti a opakoval je doma, dokud mi klouby nebudou praskat zrovna tak jako jemu.

V napodobení zvuků jsem nikdy neuspěl, avšak všem pohybům jsem se bezděčně určitě naučil. Nyní vím, že to, že jsem onoho praskavého zvuku nedosáhl, bylo vlastně skrytým požehnáním, protože svaly a šlachy paží a zad by nikdy neměly být napínány až do takové míry. Don Juan se narodil se schopností praskat klouby paží a zad, zrovna tak jako mají někteří lidé schopnost praskat klouby na prstech.

"Jak dávní čarodějové vynalezli ona magická gesta, done Juane?" zeptal jsem se.

"Nikdo je nevynalezl," řekl stroze. "Myslet si, že byla vynalezena, by ihned naznačovalo zásah mysli a tak tomu v případě oněch magických gest nebylo. Byla spíše dávnými šamany objevena. Bylo mi řečeno, že vše začalo neobyčejně dobrým pocitem tělesné a duševní pohody, který oni šamani zakoušeli, když se nacházeli v šamanských stavech zvýšeného vědomí. Pociťovali tak nesmírnou, čarovnou svěžest, že usilovali o to ji pociťovat znovu i jindy, když byli bdělí."

"Zprvu," vysvětloval mi don Juan jednou, "se oni šamani domnívali, že to byl prostě dobrý životní pocit, který zvýšené vědomí vyvolávalo samo o sobě. Brzy ale zjistili, že ne všechny stavy šamanského zvýšeného vědomí, do nichž vstupovali, v nich vyvolávaly onen stejný pocit tělesné a duševní pohody. Pečlivější pozorné zkoumání jim prozradilo, že kdykoliv se onen pocit tělesné a duševní pohody dostavil, zabývali se předtím nějakým určitým druhem tělesného pohybu. Uvědomili si, že zatímco se nacházeli ve stavech zvýšeného vědomí, jejich těla se bezděčně pohybovala určitými způsoby, a že právě tyto určité způsoby pohybu byly skutečnou příčinou onoho neobvyklého pocitu tělesné a duševní plnosti."

Don Juan spekuloval o tom, že jemu samému vždy připadalo, že pohyby, které těla oněch šamanů vykonávala samovolně ve zvýšeném vědomí, byly jistým druhém ukrytého dědictví lidstva, něčím, co bylo uloženo velmi hluboko, aby to bylo odhaleno pouze těm, kteří to budou hledat. Vylíčil ony čaroděje jako hlubinné potápěče, kteří to vyzvedli, aniž by věděli, o co jde.

Don Juan řekl, že oni čarodějové začali pracně dávat dohromady některé pohyby, které si zapamatovali. Jejich úsilí se vyplatilo. Byli schopni znovu utvořit pohyby, které se jim zdály být samovolnými odezvami těla ve stavu zvýšeného vědomí. Povzbuzeni svým úspěchem byli schopni znovu utvořit stovky pohybů, které prováděli, aniž by se někdy pokusili je roztřídit do pochopitelného schématu. Jejich představa byla, že ve zvýšeném vědomí dochází k pohybům spontánně a že existuje síla, která vede jejich účinek bez zásahu vůle jich samotných.

Don Juan k tomu poznamenal, že povaha jejich zjištění jej vždy vedla k přesvědčení, že čarodějové starověku byli mimořádnými lidmi, protože pohyby, které objevili, nikdy nebyly stejným způsobem odhaleny moderním šamanům, kteří rovněž vstupovali do zvýšeného vědomí. Snad to bylo tím, že moderní šamani se pohybům ať tak nebo onak naučili už předem od svých předchůdců, nebo protože čarodějové starověku měli větší energetický objem.

"Co tím myslíte, done Juane, že měli větší energetický objem?" zeptal jsem se. "Byli většími lidmi?"

"Nemyslím si, že by byli tělesně nějak větší," řekl, "ale energeticky; oku zřece se jevili v oválném tvaru. Sami sebe nazvali světelnými vejci. Nikdy ve svém životě jsem světelné vejce nezřel. Vše, co jsem zřel, byly pouze světelné koule. Dá se tedy předpokládat, že člověk něco ze svého energetického objemu během uplynulých generací ztratil."

Don Juan mi vysvětlil, že pro zřece je vesmír složen z nekonečného množství polí energie. Oku zřece se jeví jako světelná vlákna vystřelující všemi směry. Don Juan řekl, že ona vlákna procházejí skrze světelné koule, jimiž lidské bytosti jsou, a že je rozumné předpokládat, že pokud měly lidské bytosti někdy oválný tvar jako vejce, musely být mnohem větší než koule. Světelná pole, která se lidských bytostí dotýkala ve vrchní části světelného vejce, se jich proto nyní, když jsou světelnými koulemi, již nedotýkají. Don Juan to cítil jako ztrátu energetického objemu, který byl zřejmě klíčový ve smyslu vyzvednutí onoho ukrytého pokladu: magických gest.

"Proč jsou gesta dávných šamanů nazývána magickými gesty, done Juane?" zeptal jsem se jej při jedné příležitosti.

"Ona nejsou magickými gesty jen nazývána," řekl, "ona jsou magická! Vyvolávají účinek, který nemůže být vysvětlen žádným běžným způsobem. Tyto pohyby nejsou tělesnými cviky nebo pouhými tělesnými pozicemi; jsou opravdovými pokusy o dosažení ideálního stavu bytí."

"Magií pohybů," pokračoval, "je sotva patrná změna, kterou praktikující zakoušejí při jejich provádění. Je to ona prchavá kvalita, kterou pohyb vnáší do jejich tělesných a duševních stavů, druh záře, záblesku v očích. Tato nepatrná změna je dotekem ducha. Je to, jakoby praktikující skrze pohyby znovu ustanovovali nepoužívané spojení s životní silou, která je jejich oporou."

Dále vysvětlil, že jiným důvodem, pro nějž jsou pohyby nazývány magickými gesty, je, že jejich prováděním jsou šamani přeneseni (ve smyslu vnímání) do jiných stavů bytí, v nichž si mohou svět uvědomovat nepopsatelným způsobem.

"Pro tuto kvalitu, pro tuto magii," řekl mi don Juan, "musí být gesta praktikována ne jako cvičení, ale jako způsob vábení síly."

"Ale mohou být brána jako tělesné pohyby, ačkoliv tak nikdy brána nebyla?" zeptal jsem se.

"Praktikovat je můžeš, jakým způsobem chceš," odpověděl don Juan. "Magická gesta pozvedají vědomí bez ohledu na to, jak je bereš. Inteligentní by bylo mít je za to, čím jsou: magickými gesty, která tím, že jsou provozována, praktikujícího vedou k odhození masky socializace."

"Co je to maska socializace?" zeptal jsem se.

"Pozlátko, které my všichni bráníme a umíráme pro něj," řekl. "Pozlátko, které ve světě přibíráme. To, co nám brání v dosažení našeho celého potenciálu. To, co nás vede k přesvědčení, že jsme nesmrtelní. Záměr tisíců čarodějů proniká těmito pohyby. Jejich vykonávání, třeba i ležérním způsobem, přivede mysl k zastavení."

"Co myslíte tím, že přivedou mysl k zastavení?" zeptal jsem se.

"Vše, co ve světě děláme," řekl, "rozeznáváme a určujeme tím, že to převádíme do řad podobností, řad věcí, které jsou účelně pospojovány dohromady. Například řeknu-li vidlička, vyvstane ti okamžitě na mysli představa lžíce, nože, ubrusu, ubrousku, talíře, šálku a podšálku, sklenice vína, chili con carne, hostiny, narozenin, slavnosti. A jistě bys mohl pokračovat jmenováním věcí pospojovaných účelně dohromady, téměř donekonečna. Vše, co děláme, je pospojováno tímto způsobem. Zvláštní úlohou pro čaroděje je zřít, že všechny tyto řady příbuzností, všechny tyto účelně pospojované řady věcí, jsou spojeny s lidskou představou, že věci jsou neměnné a věčné, jako slovo Boží."

"Nechápu, done Juane, proč do tohoto výkladu taháte slovo Boží. Co má slovo Boží do činění s tím, co se mi snažíte vysvětlit?"

"Všechno!" odvětil. "Zdá se, že v našich myslích je celý vesmír jako slovo Boží: absolutní a neměnný. To je způsob, jakým sami sebe vedeme. V hloubce našich myslí je regulační ústrojí, které nám nedovolí se zastavit a pochopit, že slovo Boží, jak jej chápeme a jak jej přijímáme, náleží mrtvému světu. Živý svět je oproti tomu v neustálém toku. Pohybuje se. Mění se. Činí neplatným sám sebe."

"Nejabstraktnějším důvodem, kvůli němuž jsou magická gesta čarodějů mé linie předání magická," pokračoval, "je to, že jejich prováděním si tělo praktikujícího uvědomuje, že všechno, co se jeví jako nepřerušený řetězec pospojovaných předmětů, je ve skutečnosti proudem, tokem. A je-li vše ve vesmíru proudem či tokem, ten proud nemůže být zastaven. Ale může být přehrazen, a tím může být tento tok pozastaven nebo odkloněn."

Při jedné příležitosti mi don Juan vysvětlil celkový účinek, který provozování magických gest na čaroděje jeho linie předání mělo, a tento účinek vztáhl k tomu, co se děje moderním praktikujícím. 

"Čarodějové mé posloupnosti předání," řekl, "byli napůl vyděšeni k smrti, když si uvědomili, že praktikování jejich magických gest vyvolává pozastavení jinak nepřerušeného toku věcí. Vystavěli řadu metafor, aby toto pozastavení popsali, ale ve svém úsilí to vysvětlit či posoudit udělali nepříjemnou chybu. Sklouzli do rituálů a obřadů. Začali tu úlohu pozastavení toku věcí, jak se říká, přehrávat. Věřili, že pokud soustředí určité obřady a rituály na jistou stránku svých magických gest, ona magická gesta pak sama přilákají konkrétní účinek. Velice záhy převážil počet a složitost jejich rituálů a obřadů počet samotných magických gest."

"Je velmi důležité," pokračoval, "soustředit pozornost praktikujícího na nějakou určitou stránku magických gest. Nicméně toto zaostření by mělo být lehké, zábavné, prosté morbidity a pochmurnosti. Mělo by být činěno pro radost samu, bez očekávání výsledků."

Jako příklad uvedl jednoho ze svých společníků, čaroděje jménem Silvio Manuel, jehož potěšením a zálibou bylo přetvářet magická gesta čarodějů starověku na své moderní taneční kroky. Don Juan popsal Silvio Manuela jako jedinečného akrobata a tanečníka, který ve skutečnosti tančil magická gesta.

"Nagual Elias Ulloa," pokračoval don Juan, "byl předním novátorem mé posloupnosti předání. Byl to on, kdo vyhodil veškerý rituál z okna, jak by se řeklo, a prováděl magická gesta výlučně za tím účelem, k němuž byla již užívána jednou ve vzdálené minulosti: za účelem přesunutí energie."

"Nagual Julian Osorio, který přišel po něm," pokračoval don Juan, "byl tím, kdo rituálu uštědřil poslední smrtelný úder. Jelikož to byl opravdový profesionální herec, který si jeden čas vydělával na živobytí hraním v divadle, vložil obrovské úsilí do něčeho, co čarodějové nazvali šamanským divadlem. On to nazýval divadlem nekonečna a do něj vlil všechna magická gesta, která mu byla dostupná. Každý pohyb jeho postav byl po okraj naplněn magickými gesty. A nejen to, on divadlo proměnil na nový způsob jejich výuky. Měli celou tu věc stlačenu mezi naguala Juliana, herce nekonečna, a Silvio Manuela, tanečníka nekonečna. Nová epocha byla na obzoru! Epocha nezkaleného přesunutí!"

Don Juanovo vysvětlení přesunutí bylo, že lidské bytosti, vnímané jako slepence polí energie, jsou utěsněnými energetickými jednotkami s přesně vymezenými hranicemi, které nedovolují vstup ani výstup energie. Proto je energie vyskytující se uvnitř tohoto slepence polí energie vším, s čím může každý lidský jedinec počítat.

"Přirozeným sklonem lidských bytostí," řekl, "je vytlačovat energii z center vitality, která jsou umístěna na pravé straně těla, přímo při okraji hrudního koše – v oblasti jater a žlučníku; na levé straně těla, opět při okraji hrudního koše – v oblasti slinivky břišní a sleziny; na zádech, přímo za oběma uvedenými centry – kolem ledvin, a přímo nad nimi – v oblasti nadledvinek; při kořeni krku v bodě V utvořeném hrudní a klíční kostí; a kolem dělohy a vaječníků u žen."

"Jak lidské bytosti tuto energii vytlačují, done Juane?" zeptal jsem se.

"Starostmi," odvětil. "Podléháním stresu každodenního života. Nátlak každodenních aktivit si vybírá svou daň na těle."

"A co se stává s touto energií, done Juane?" zeptal jsem se.

"Hromadí se při vnějším obvodu světelné koule," řekl, "někdy až do té míry, že utvoří tlustou kůrovitou usazeninu. Magická gesta se vztahují k celé lidské bytosti, jak k fyzickému tělu, tak i ke slepenci polí energie. Míchají energii, která se ve světelné kouli nahromadila, a vracejí ji zpět do fyzického těla. Magická gesta postihují jak tělo samotné jako fyzickou entitu, která trpí rozptýlením energie, tak i tělo jako energetickou entitu, která je schopna onu rozptýlenou energii přesunout." 

"Mít energii při vnějším okraji světelné koule," pokračoval, "energii, která není přemisťována, je zrovna tak bezcenné jako nemít energii žádnou. Je to skutečně úděsná situace mít nadbytek energie někde ulitý a nedostupný k jakýmkoliv praktickým účelům. Je to, jako bys byl na poušti, umíral dehydratací a přitom měl s sebou kanystr s vodou, který nemůžeš otevřít, protože nemáš žádné nářadí. A nemůžeš v té poušti najít ani kámen, kterým bys do něj třísknul."

Skutečná magie magických gest spočívá v tom, že vrací zatvrdlou energii znovu do center vitality, což způsobuje onen pocit tělesné a duševní pohody a zdatnosti, který praktikující zakouší. Ještě předtím, než čarodějové don Juanovy linie předání přistoupili ke svému nepřiměřenému obřadnictví a ceremoniím, vyjádřili podstatu tohoto přesunutí. Nazvali ji nasycením, což znamená, že zaplavili svá těla velkým množstvím magických gest za účelem toho, aby dovolili síle, která nás drží pohromadě, vést ona magická gesta k vyvolání maximálního přesunutí energie.

"Ale done Juane, nechcete mi říct, že pokaždé, když praskáte klouby, nebo když vás v tom napodobuji, opravdu přesouváme energii?" zeptal jsem se ho jednou, aniž bych chtěl být nějak jízlivý.

"Pokaždé, když vykonáváme magické gesto," odpověděl, "vskutku upravujeme základní uspořádání našich bytostí. Energii, která je obvykle zatvrdlá, uvolňujeme a ona počíná vstupovat do vírů vitality v těle. Jedině prostřednictvím této znovunabyté energie můžeme postavit hráz či bariéru ke zkrocení jinak nezkrotného a vždy zhoubného toku."

Požádal jsem dona Juana, aby mi dal příklad přehrazení toho, co nazýval zhoubným tokem. Řekl jsem mu, že si to chci v duchu představit.

"Dám ti příklad," řekl. "Kupříkladu v mém věku bych měl být obětí vysokého krevního tlaku. Kdybych šel k doktorovi, ten by mne hned, jak by mne uviděl, měl za starého indiána prožraného nejistotou, frustracemi a špatnou stravou; to vše by přirozeně mělo vyústit do nejsnáze předpokládatelného a předvídatelného stavu vysokého krevního tlaku, jako přijatelného logického důsledku při mém věku."

"Já ale nemám s vysokým krevním tlakem žádný problém," pokračoval, "ne proto, že jsem silnější než průměrný člověk, nebo díky mé genetické výbavě, ale protože magická gesta umožnila mému tělu prolomit všechny vzorce chování, které mají za následek vysoký krevní tlak. Mohu pravdivě říct, že pokaždé, když praskám svými klouby a provádím při tom nějaké magické gesto, přehrazuji tím tok očekávání a chování, které má obvykle v mém věku za následek vysoký krevní tlak."

"Dalším příkladem, který ti mohu dát, je hbitost mých kolen," pokračoval. "Nevšiml sis, o kolik mrštnější než ty jsem? Když přijde na hybnost mých kolen, jsem jako dítě! Mými magickými gesty přehrazuji proud chování a tělesnosti, která činí kolena lidí, mužů i žen, špatně pohyblivými s přibývajícím věkem."

Jeden z nejprotivnějších pocitů, jaké jsem kdy zakusil, byl zapříčiněn skutečností, že don Juan Matus, ačkoliv by mohl být klidně mým dědou, byl nekonečně mladší než já. Ve srovnání s ním jsem byl tuhý, tvrdohlavý a opakující se. Byl jsem senilní. On na druhou stranu byl svěží, vynalézavý, hbitý, pohotový. Zkrátka měl něco, co jsem já, jakkoliv mladý, neměl: mládí. Vyžíval se v tom, že mi opakovaně říkal, že mladý věk není mládí, a že mladý věk není žádným odpuzujícím prostředkem proti senilitě. Upozorňoval na to, že kdybych pozoroval své soukmenovce pečlivě a nezaujatě, byl bych si potvrdil, že už někdy kolem dvacítky jsou senilní a pošetile se opakují.

"Jak je to možné, done Juane," ptal jsem se, "že můžete být mladší než já?"

"Udolal jsem svou mysl," řekl a otevřel doširoka oči, aby naznačil údiv. "Nemám mysl, která by mi říkala, že je čas být starý. Nedodržuji dohody, které jsem neuzavřel. 

Pamatuj si jedno: to není jen nějaký slogan pro čaroděje, říct si, že nedodržují dohody, které neuzavřeli. Být prožraný vysokým věkem je právě jednou z takových dohod."

Dlouho jsme mlčeli. Don Juan vypadal, že čeká na účinek, který by ve mně jeho slova mohla vyvolat. To, co jsem považoval za svou duševní jednotu, bylo ještě více roztrženo jasně dvojitou odezvou z mé strany. Na jedné úrovni jsem ze všech sil odmítal nesmysl, který don Juan vyjádřil slovy; na jiné úrovni jsem nicméně nemohl přehlížet to, jak výstižné jeho postřehy jsou. Don Juan byl starý a přitom nebyl starý ani trochu. Byl o celé věky mladší než já. Byl prost tíživých myšlenek a zvyklostních vzorců. Toulal se po neuvěřitelných světech. Byl svobodný, zatímco já jsem byl uvězněn těžkými myšlenkovými vzorci a návyky, bezvýznamnými a jalovými úvahami o sobě samém, které, jak jsem při oné příležitosti cítil vůbec poprvé, ani nebyly mé.

Při jiné příležitosti jsem se dona Juana zeptal na něco, co mi leželo na srdci už delší dobu. Prohlásil, že čarodějové starověkého Mexika objevili magická gesta jako svého druhu ukrytý poklad, který někdo uskladnil tak, aby jej člověk našel. Chtěl jsem vědět, kdo by něco takového pro člověka uskladnil. Jediná myšlenka, se kterou jsem byl schopen vyrukovat, byla odvozena z katolicismu. Přemýšlel jsem, že to udělal Bůh, strážný anděl a nebo Duch svatý.

"Není to Duch svatý," řekl, "který je svatý pouze pro tebe, protože jsi utajený katolík. A určitě to není ani Bůh, ten shovívavý tatík, jak ty Boha chápeš. A není to ani bohyně, pečující matka, dohlížející na záležitosti lidí, jak si to mnozí rovněž představují. Spíš je to neosobní síla, která má v zásobě nekonečně mnoho věcí pro ty, kteří se odváží je hledat. Je to síla ve vesmíru, jako světlo nebo gravitace. Je to stmelující činitel, vibrující síla, která spojuje pole energie, jimiž lidské bytosti jsou, do jedné zhuštěné, soudržné jednotky. Tato vibrující síla je činitelem, který nedovoluje vstup ani výstup energie ze světelné koule."

"Čarodějové starověkého Mexika," pokračoval, "se domnívali, že provádění jejich magických gest je jediným faktorem, který tělo připravoval a vedl k transcendentálnímu potvrzení existence oné stmelující síly."

Z don Juanových výkladů jsem si vyvodil závěr, že vibrující síla, o níž říkal, že stmeluje naše pole energie, je očividně podobná tomu, co se podle domněnek současných astronomů musí dít v jádře všech galaxií, které se v kosmu nacházejí. Domnívají se, že tam, v jejich středech, drží nevyčíslitelně mohutná síla hvězdy galaxií na svých místech. Tato síla, nazývaná "černá díra", je teoretickou konstrukcí, která se zdá být nejrozumnějším vysvětlením toho, proč hvězdy neodlétnou pryč, poháněné svou vlastní otáčivou rychlostí.

Don Juan řekl, že dávní čarodějové věděli, že lidské bytosti, nazírané jako slepence polí energie, nedrží při sobě díky energetickému obalu nebo energetickému vazivu, ale díky jakémusi druhu vibrace, která vše oživuje a zároveň udržuje na svém místě. Don Juan objasnil, že oni čarodějové se prostřednictvím svých praktik a své sebevlády stali schopnými zacházet s onou vibrující silou, jakmile si jí byli jednou plně vědomi. Jejich odbornost v zacházení s ní se stala tak výjimečnou, že jejich činy se proměnily v legendy, mytologické události, které již existovaly jen jako mýty. Například jedním z příběhů, které mi don Juan o starověkých čarodějích vyprávěl, byl ten, že byli schopni rozpustit svou tělesnou hmotu toliko tím, že na onu sílu upřeli svou plnou pozornost a záměr.

Don Juan prohlásil, že ačkoliv byli skutečně schopni projít špendlíkovou dírkou, považovali-li to za nutné, nikdy nebyli s výsledkem tohoto manévru rozpuštění své hmoty úplně spokojeni. Důvodem pro tuto jejich nespokojenost bylo to, že jakmile byla jednou jejich hmota rozpuštěna, vytrácela se s ní i jejich schopnost jednat. Byli ponecháni pouze s alternativní možností události pozorovat, ale už se na těchto událostech nemohli podílet. Jejich následná frustrace jako výsledek jejich neschopnosti jednat se podle dona Juana proměnila v jejich průkazný nedostatek: v jejich posedlost odkrytím povahy oné vibrující síly, posedlost poháněnou jejich hmotným stavem, který je nutil chtít držet a ovládat onu sílu. Jejich vroucí touhou bylo zasahovat do dění z onoho přízračného stavu nehmotnosti, o čemž don Juan řekl, že toho nemůže být nikdy dosaženo.

Jakmile současní praktikující, kulturní dědicové oněch čarodějů dávnověku, přišli na to, že není možné být hmotným a zároveň užívat oné vibrující síly, omezili se na jedinou rozumnou alternativu: uvědomit si onu sílu bez výhledu na jiný cíl než dosažení ladnosti a dobrého životního pocitu pramenícího z vědění.

"Jediným přípustným okamžikem," řekl mi don Juan jednou, "v němž soudobí čarodějové užívají moci této vibrující stmelující síly, je, když shoří zevnitř, až nadejde jejich čas opustit tento svět. Pro čaroděje je to jednoduchost sama upřít své absolutní a úplné vědomí na spojující sílu se záměrem shořet, a už jsou pryč jako pára nad hrncem." C. Castaneda: Magická gesta | Tensegrita 

Tensegrita

Tensegrita je moderní verzí magických gest šamanů starověkého Mexika. Slovo Tensegrita je nejvhodnější definicí, protože je to složenina pojmů napětí a celistvost [anglicky tension a integrity, pozn. překl.]; pojmů, které poukazují na dvě hybné síly magických gest: působení vyvolané stahováním a uvolňováním šlach a svalů těla je napětím a celistvostí je čin pohlížení na tělo jako na zdravou, úplnou a dokonalou jednotku.

Tensegrita je vyučována jako systém pohybů, protože je to jediný způsob, jakým může být k tajemnému a rozsáhlému tématu magických gest v soudobém prostředí přistupováno. Lidé, kteří Tensegritu nyní provozují, nejsou šamanskými praktikujícími hledajícími šamanské alternativy zahrnující přísnou disciplínu, úsilí a útrapy. Proto musí být důraz magických gest položen na jejich hodnotu jakožto pohybů se všemi následky, které takové pohyby navozují.

Don Juan vysvětlil, že první motivací čarodějů jeho linie předání, kteří žili v Mexiku v dobách starověku, bylo v souvislosti s magickými gesty nasycení sama sebe pohybem. Uspořádali do skupin každý postoj a každý pohyb těla, které si byli schopni zapamatovat. Domnívali se, že čím delší je skupina, tím větší je účinek nasycení a tím větší je potřeba praktikujících používat svou paměť, aby si skupinu vybavili.

Poté, co šamani don Juanovy linie předání uspořádali magická gesta do dlouhých skupin a praktikovali je v posloupnostech, usoudili, že toto měřítko nasycení již splnilo své cíle a upustili od něj. Od té chvíle sledovali opačný cíl: rozdělení dlouhých skupin na jednotlivé části, které praktikovali jako samostatné, nezávislé jednotky. Způsob, jakým don Juan Matus učil magická gesta své čtyři učedníky – Taishu Abelar, Florindu Donner-Grau, Carol Tiggs a mne – byl výsledkem této rozdělovací tendence.

Don Juanův osobní názor na věc byl ten, že přínos praktikování dlouhých skupin je očividně zřejmý; taková praxe nutila šamanské novice používat jejich pohybovou paměť. Považoval použití pohybové paměti za skutečnou prémii, na kterou oni šamani narazili náhodou a která měla podivuhodný dopad na zastavení hluku mysli: vnitřního rozhovoru.

Don Juan mi vysvětlil, že způsob, jakým posilujeme naše vnímání světa a jakým jej udržujeme pevné na určité úrovni výkonnosti a funkčnosti, je mluvení si pro sebe sama.

"Celé lidské plémě," řekl mi při jedné příležitosti, "se udržuje na určité úrovni funkčnosti a výkonnosti pomocí vnitřního rozhovoru. Vnitřní rozhovor je klíčem k udržování bodu spojení nehybného na místě sdíleném celou lidskou rasou: ve výši lopatek, na délku paže od nich."

"Dosažením protikladu vnitřního rozhovoru," pokračoval, "tedy vnitřního ticha, mohou praktikující prolomit fixaci svých bodů spojení a získat tak pozoruhodnou pružnost vnímání."

Praktikování Tensegrity bylo uspořádáno kolem provádění dlouhých skupin, které byly v Tensegritě přejmenovány na řady, aby se předešlo obecnému důsledku, že by byly nazývány prostě jenom skupinami, jak je nazýval don Juan. Za účelem dosažení tohoto uspořádání bylo zapotřebí znovuustavení onoho měřítka nasycení, které vytvoření dlouhých skupin původně podnítilo. Praktikující Tensegrity to stálo roky přepečlivé a soustředěné práce na opětovném sestavení velkého počtu rozkouskovaných skupin. 

Znovuustavení měřítka nasycení prováděním dlouhých řad mělo za následek něco, co don Juan už předtím popsal jako soudobý cíl magických gest: přesunutí energie. Don Juan byl přesvědčen, že toto bylo vždy nevysloveným cílem magických gest a to dokonce i za časů dávných čarodějů. Nezdá se, že by si toho dávní čarodějové byli vědomi, ale i pokud byli, nikdy to takto neformulovali. Podle všech náznaků to, co dávní čarodějové dychtivě hledali a zakoušeli jako pocit tělesné a mentální pohody a plnosti, když magická gesta prováděli, bylo v podstatě následkem nepoužívané energie navracející se do center vitality v těle.

V Tensegritě byly dlouhé skupiny opětovně sestaveny a velké množství dílčích částí bylo ponecháno jako jednotlivé, fungující jednotky. Tyto jednotky byly účelně pospojovány dohromady – například za účelem zaměřování nebo účelem rekapitulace či účelem vnitřního ticha a tak dále – čímž vznikly řady Tensegrity. Tímto způsobem byl vytvořen systém, v němž je nejlepších výsledků dosaženo prováděním dlouhých posloupností pohybů, které bezpochyby kladou velké požadavky na pohybovou paměť praktikujících.

V každém jiném ohledu je způsob, jakým je Tensegrita vyučována, věrnou reprodukcí způsobu, jakým don Juan učil magická gesta své učedníky. Zaplavil je hromadou podrobností a ponechával jejich mysli v údivu nad množstvím a růzností magických gest, kterým byli učeni, a také nad nutným závěrem, že každé z nich jednotlivě je stezkou do nekonečna.

Jeho učedníci byli po celé roky ohromeni, zmateni a především deprimováni, protože měli pocit, že taková záplava je nespravedlivým nátlakem na jejich osoby.

"Když tě učím magickým gestům," vysvětloval mi jednou, když jsem se ho na toto téma ptal, "následuji tradiční čarodějskou metodu zamlžení tvého přímočarého úsudku. Nasycením tvé pohybové paměti ti utvářím průchod do vnitřního ticha."

"Jelikož my všichni," pokračoval, "jsme až po okraj naplněni činěními a nečiněními světa každodenního života, máme jen velmi málo prostoru pro pohybovou paměť. Možná sis všiml, že nemáš žádnou. Když chceš napodobit mé pohyby, nemůžeš zůstat stát proti mně čelem. Musíš si vedle mne stoupnout bok po boku, aby sis ve svém vlastním těle urovnal, kde je vlevo a vpravo. Dále, když ti byla představena delší posloupnost pohybů, stálo tě to týdny opakování, než sis všechny pohyby zapamatoval. Zatímco se snažíš se ty pohyby naučit zpaměti, musíš pro ně dělat místo ve své paměti tím, že odtlačíš jiné věci z cesty. To je onen účinek, který dávní čarodějové hledali."

Don Juan tvrdil, že kdyby jeho učedníci navzdory svému zmatení houževnatě pokračovali v praktikování magických gest, dorazili by k prahu, na němž by jejich přesunutá energie vychýlila jazýček vah a oni by byli schopni s magickými gesty nakládat s veškerou jasností.

Když don Juan pronesl ony výroky, jen stěží jsem jim mohl uvěřit. Nicméně jednou, přesně jak řekl, jsem přestal být zmatený a malomyslný. Nanejvýš záhadným způsobem se magická gesta, jelikož jsou skutečně magická, sama uspořádala do pozoruhodných posloupností, které objasnily vše. Don Juan vysvětlil, že jasnost, kterou jsem zakoušel, byla výsledkem přesunutí mé energie.

Znepokojení lidí, kteří praktikují Tensegritu dnes, přesně odpovídá mému znepokojení a znepokojení jiných don Juanových učedníků, když jsme poprvé začali magická gesta provozovat. Jsou popleteni počtem pohybů. Opakuji jim, co don Juan opakoval i mně stále znovu a znovu: že to, co je ze všeho nejdůležitější, je praktikovat jakoukoliv posloupnost Tensegrity, kterou si zapamatují. Nasycení, které to přinese, dá nakonec vzniknout účinkům vyhledávaným šamany starověkého Mexika: přesunutí energie a jeho třem průvodcům – zastavení vnitřního rozhovoru, možnosti vnitřního ticha a pohyblivosti slučovacího bodu.

Jako osobní zhodnocení mohu dodat, že nasycením mé osoby magickými gesty don Juan vykonal dva působivé skutky: první, že ve mně uvolnil shluk skrytých zdrojů, které jsem měl, ale o nichž jsem nevěděl, že existují, jako např. schopnost se soustředit a schopnost pamatovat si podrobnosti; a druhý, že jemně prolomil mou posedlost přímočarým způsobem vysvětlování.

"To, co se ti děje," vysvětloval mi don Juan, když jsem se jej vyptával na to, co jsem v tomto ohledu zažíval, "je, že pociťuješ příchod vnitřního ticha, jakmile byl tvůj vnitřní rozhovor jen trochu potlačen. Nový přítok věcí začal vstupovat do tvého pole vnímání. Tyto věci byly vždy tam, na okraji tvého celkového vědomí, ale ty jsi nikdy neměl dost energie být si jich úmyslně vědom. Jakmile odeženeš svůj vnitřní rozhovor, jiné položky vědomí začnou, jak by se řeklo, zaplňovat prázdné místo."

"Nový přítok energie," pokračoval, "který magická gesta přivedla do tvých center vitality, činí tvůj slučovací bod pohyblivějším. Již není tak nekompromisně ohraničen. Již nejsi hnán obavami zděděnými po našich předcích, které nás činí neschopnými učinit krok jakýmkoliv směrem. Čarodějové říkají, že energie nás osvobozuje a je to naprostá pravda."

Ideální postoj těch, kteří Tensegritu praktikují, ve vztahu k pohybům Tensegrity samotné, je stejný jako ideální postoj šamanského praktikujícího ve vztahu k vykonávání magických gest. Oba jsou vedeni samotnými pohyby k nebývalému vyvrcholení. Odtamtud již budou ti, kteří Tensegritu praktikují, schopni sami od sebe vykonávat za jakýmkoliv účelem, který budou považovat za vhodný, libovolný pohyb z množství pohybů, kterými byli nasyceni, a to bez jakéhokoliv vedení z vnějšku; budou schopni je vykonávat s přesností a rychle, při chůzi nebo jídle, odpočinku či čemkoliv jiném, protože na to budou mít energii.

Vykonávání magických gest, jak jsou ukázána v Tensegritě, nevyžaduje nutně zvláštní místo ani předem dohodnutý čas. Nicméně pohyby by měly být prováděny mimo místa s prudkými vzdušnými proudy. Don Juan se děsil proudů vzduchu na potícím se těle. Byl skálopevně přesvědčen, že ne každý vzdušný proud je způsoben stoupáním nebo klesáním teploty v ovzduší, a že některé vzdušné proudy jsou ve skutečnosti způsobeny slepenci spojené energie pohybujícími se cílevědomě prostorem.

Don Juan byl přesvědčen, že takové slepence polí energie se vyznačují zvláštním druhem vědomí, které je obzvláště zhoubné, protože lidské bytosti jej obvykle nemohou zpozorovat a jsou jeho vlivu bez rozdílu vystaveny. Škodlivý vliv takovýchto slepenců polí energie je obzvláště běžný ve velkých metropolích, kde se mohou, když už za nic jiného, snadno vydávat za nápor vzduchu vyvolaný rychle projíždějícími vozidly.

Další věcí, kterou je třeba mít na mysli při provozování Tensegrity, je to, že jelikož cíl magických gest je pro západního člověka něčím cizorodým, mělo by být vynaloženo potřebné úsilí k tomu, aby byla praxe Tensegrity oddělena od našich každodenních záležitostí. Praktikování Tensegrity by nemělo být mícháno s prvky, se kterými jsme již důkladně obeznámeni, jako např. s konverzací, hudbou nebo zvukem z rádia či televizních zpráv, bez ohledu na to, jak moc by byly ztlumeny.

Prostředí soudobého městského života usnadňuje utváření skupin a za těchto okolností jsou jediným formátem, jakým může být Tensegrita vyučována a praktikována na seminářích a kurzech, právě skupiny praktikujících. Praktikování ve skupinách je prospěšné v mnoha ohledech a škodlivé v jiných. Prospěšné proto, že umožňuje soulad v pohybu a dává příležitost učit se pozorováním a porovnáváním. A škodlivé proto, že dává vzniknout spoléhání se na druhé, vývinu syntaktických příkazů a svodům týkajícím se hierarchie.

Don Juan usuzoval, že jelikož je celistvost lidského chování ovládána jazykem, jsou lidské bytosti naučeny reagovat na to, co on nazýval syntaktickými příkazy, neboli pochvalnými či naopak kritickými výroky zabudovanými do jazyka – např. odezvy, jimiž každý jednotlivec reaguje, nebo které vyvolává u jiných slogany typu Žádný problém, To je hračka, Je na čase si dělat starosti, Máš na víc, To nezvládnu, Mám moc velkou prdel, Jsem prostě nejlepší, Jsem nejhorší na světě, S tím dokážu žít, To zvládnu, Všechno bude fajn, atd., atd. Don Juan trval na tom, že to, co podle své základní životní zkušenosti čarodějové vždy chtěli, bylo utéct od činností odvozených od syntaktických příkazů.

Původně, jak to don Juan vylíčil, byla magická gesta šamany starověkého Mexika prováděna samostatně a v osamění, z momentálního popudu či když to bylo zapotřebí. Učil jim své žáky stejným způsobem. Don Juan prohlásil, že pro šamanské praktikující bylo při provádění magických gest vždy výzvou vykonávat je bezvadně a přitom si držet v mysli pouze abstraktní obraz jejich dokonalého provedení. Tensegrita by měla být pokud možno vyučována a prováděna stejným způsobem. Nicméně podmínky soudobého života a skutečnost, že cíl magických gest byl formulován tak, aby se vztáhnul k velkému počtu lidí, si vyžádaly zaujmutí nového přístupu. Tensegrita by měla být provozována kterýmkoliv nejsnadnějším způsobem: buď ve skupinách, v osamění a nebo oběma způsoby.

V mém konkrétním případě bylo praktikování Tensegrity ve velmi velkých skupinách více než ideální, protože mi poskytlo jedinečnou příležitost být svědkem něčeho, čemu nikdy nebyl přítomen don Juan Matus ani všichni čarodějové jeho linie předání: účinků lidského davu. Don Juan a všichni šamani jeho posloupnosti předání, kterou považoval za dvacet sedm generací dlouhou, nikdy neměli možnost být svědky účinků lidského davu. Prováděli magická gesta sami nebo ve skupinách do pěti praktikujících. Pro ně byla magická gesta vysoce individualistická.

Jde-li počet praktikujících Tensegrity do několika stovek, utvoří se mezi nimi téměř okamžitě energetický proud. Tento energetický proud, který může šaman snadno zřít, vyvolává v praktikujících pocit naléhavosti. Je to něco jako vibrující vítr, který jimi proplouvá a předává jim nejdůležitější základy účelu. Dostalo se mi té veliké výsady zřít něco, co se mi jevilo jako ohromující podívaná: probuzení účelu, energetického základu člověka. Don Juan Matus to nazýval nezlomným záměrem. Učil mne, že nezlomný záměr je nepostradatelnou pomůckou pro ty, kteří putují do neznáma.

Velmi důležitou věcí, která musí být vzata do úvahy při praktikování Tensegrity, je to, že pohyby musí být prováděny s představou, že užitek magických gest přijde sám od sebe. Tato představa musí být zdůrazněna za jakoukoliv cenu. Na začátku je velmi těžké rozpoznat skutečnost, že Tensegrita není běžným systémem pohybů určených pro tělesný vývoj. Ona vlastně tělesný vývoj podporuje, ale jen jako vedlejší produkt více transcendentálních účinků. Přesunutím nevyužité energie mohou magická gesta přivést praktikujícího do úrovně vědomí, na níž jsou parametry běžného, tradičního vnímání odvolány tím, že jsou rozšířeny. Praktikujícímu tak může být dokonce umožněno vstoupit do nepředstavitelných světů.

"Proč bych ale měl chtít do oněch světů vstupovat?" zeptal jsem se dona Juana, když mi popisoval tento dodatečný účinek magických gest.

"Protože jsi bytostí vědomí, vnímač, zrovna tak jako my všichni ostatní," řekl. "Lidské bytosti jsou na cestě vědomí, která byla dočasně přerušena silami zvenčí. Věř mi, že jsme magickými bytostmi vědomí. Nemáme-li toto přesvědčení, pak nemáme nic." 

Dále vysvětlil, že lidské bytosti jsou od chvíle, kdy byla jejich cesta vědomí přerušena, chyceny ve víru, jak by se dalo říct, a otáčejí se kolem dokola, majíce dojem, že se pohybují s proudem, ale přitom zůstávají na místě.

"Věř tomu, co říkám," pokračoval don Juan, "protože já neplácám jen tak do větru. Co říkám, je důsledkem toho, že jsem si sám pro sebe potvrdil to, na co šamani starověkého Mexika přišli: že my lidské bytosti jsme bytosti magické."

Trvalo mi třicet let tvrdé disciplíny dojít až do poznávací roviny, v níž jsou výroky dona Juana rozpoznatelné a jejich platnost prokázána mimo stín jakýchkoliv pochybností. Nyní vím, že lidské bytosti jsou bytostmi vědomí na evoluční cestě vědomí, bytostmi, které jsou vlastně samy pro sebe neznámé, naplněné až po okraj ohromujícími zdroji, které nejsou nikdy využívány.

TOPlist